Vzkaz tatínkům z mateřské “dovolené” (Aneb jak to vypadá z druhé strany pískoviště)

Tohle slovní spojení vymyslel buď člověk bez dítěte, nebo génius černého humoru.
Dovolená, na které nespíš, nejíš v klidu a chodíš na záchod s publikem. 

Ale jo, říká se, že je to nejkrásnější období života. A někdy fakt je. Jen by bylo fér dodat i to druhý: že je to taky období, kdy se člověk často psychicky i fyzicky rozloží na prvočinitele a skládá se zpátky po milimetrech.

O nepochopení

Kamarádka mi vyprávěla, že jednou doma řekla svému muži, že ji to věčný ježdění s kočárkem vlastně nenaplňuje.
A on se urazil.
Myslel si, že tím říká, že ji nenaplňuje jejich dítě.
Jenomže tak to vůbec není. A já ji chápu.

Dítě miluješ nejvíc na světě. Ale neznamená to, že tě naplňuje i ten každodenní kolotoč bez konce.
Když se ti svět smrskne na pár ulic, dvě pískoviště a nekonečné dny, kde jediné drama dne je, jestli to miminko konečně usne, začneš se ztrácet sama sobě.
A muži to většinou nepochopí. Protože oni to dítě občas pohlídají, zvládnou to, a mají pocit, že to znají.
Jenže oni pak to dítě vrátí. My ne.

A pak přijdou ty moudré hlášky:
Tchyně: "My jsme to taky zvládly a neměly jsme to, co vy."
Švagrová (která má dvě děti a o čtvrtinu víc sebevědomí než empatie): "No tak si to líp zorganizuj."
A vy byste nejradši zařvaly, že jediné, co si chcete zorganizovat, je aspoň deset minut ticha a klidu.

A ano, jsou i ty "ideální mámy" – jejich děti spí, ony stíhají jíst teplé obědy, vypadají skvěle a tvrdí, že "všechno je to o přístupu".
Super pro ně.
Ale většina žen, co znám, žije ten druhý příběh – náročný, osamělý, upřímný. A právě o tomhle se mluví málo.

Zkuste si to, tátové

Zkuste si představit, že vám někdo řekne:
"Tady máš přenádhernou bytost, budeš ji milovat, ale nebudeš spát dýl než tři hodiny v kuse.
Než se najíš, oběd bude studený (pokud ho stihneš).
Než dopiješ kafe, někdo bude brečet.
A když si stěžuješ, lidi ti řeknou, že "máš být vděčný."

A takhle to jede měsíce. Bez volna, bez pauzy, bez klidu.
A kdykoli zvednete hlavu a řeknete, že už nemůžete, ozve se:
"No tak sis to vybrala."

Teď si představ, že do toho přijde hormony řízená horská dráha, nevyspání, mozková mlha a pocit, že ztrácíš sám sebe.
To není slabost. To je realita.
A právě tam se pozná partner – jestli ti pomůže se zvednout, nebo tě dorazí větou:
"Vždyť se nic neděje… Moc to hrotíš… Neber to tak negativně."
A přidá k tomu úsměv, který by člověk nejradši hodil z okna.

O samotě

To je kapitola sama pro sebe.
Ta zvláštní samota, která neznamená, že jste sama doma – ale že jste sama v sobě.
Dny se opakují, všechno je pořád stejné.
A přitom víte, že byste za to dítě položila život.
Ale zároveň si občas říkáte, kam zmizela ta žena, která dřív měla koníčky, nápady, přátele, práci, cestovala…

A když to zkusíte říct nahlas, dostanete nálepku hysterky a nevděčné kozy (nebo jiného sudokopytníka). Anebo slyšíte, že "to má každá".
Nemá. A i kdyby měla – neznamená to, že to nemá bolet.

Co ženy potřebují

Nepotřebují chytré rady.
Nepotřebují, aby jim někdo vysvětloval, že to "jednou přejde".
Potřebují, aby si někdo všiml, že to teď mají fakt těžký.
A aby je místo srovnávání někdo prostě a jednoduše obejmul.

Vzkaz pro tátu

Tátové, teď poslouchejte:
My víme, že ani pro vás to není snadné. Nikdo po vás nechce, abyste byli terapeuti nebo superhrdinové.
Jen buďte tam.

Občas řekněte:
"Hele, běž ven, já to pohlídám."
"Jdi si zacvičit, udělej si kafé, vypni."
"Já to chápu, máš toho hodně."
"Jsem tu pro tebe."

To fakt stačí.
Protože tohle "běž si zacvičit" může být záchranné lano.

A teď k tomu pohybu

Vím, že tohle není můj klasický "pohybový" článek.
Ale ono to s pohybem vlastně souvisí víc, než se zdá.

Pohyb je někdy to jediné, co nás zvedne z té mlhy.
Nemusí to být žádný výkon – stačí se protáhnout, dýchat, trochu rozhýbat tělo.
A v tu chvíli se začne hýbat i hlava. Endorfiny dělají svoje.

A ženská, která má aspoň chvilku pro sebe, se pak zvládne vrátit k dítěti klidnější, silnější a víc sama sebou.

Takže, milí tátové,
největší dárek, který nám můžete dát, není kytka ani wellness víkend.
Je to půlhodina klidu denně, kdy můžeme dýchat.
(A klidně u toho dělat dřepy.)