Pubertální survival: manuál k tvoru, co mluví jen přes emoji, kámo (Aneb Puberta 2.0: Upgrade, který nestíhám/e)

Dnešní puberťák.

Taková ta polomýtická entita, co se vyskytuje doma jen tehdy, když je hlad nebo padla Wi-Fi. Bytost s tváří bez výrazu a jazykem, kterému nerozumí ani umělá inteligence (a to už je co říct).

Je vlastně fascinující sledovat, jak se část téhle generace tváří, že "všechno ví", zatímco reálně neví, že po vypití dvou energy drinků jim nebude "jen trošku blbě", ale rovnou uvidí Matrix naživo. A ty jako rodič stojíš vedle, dýcháš zhluboka a říkáš si: Já jsem takhle trapná určitě nebyla… že jo? ŽE JO?!

(Nebyli… No, jasně, že byli! Jen jsme neměli data.)

A v čem je dnešní puberta jiná?

Upřímně?

Je rychlejší. Drzejší. A hlučnější – paradoxně hlavně tím mlčením.

Tahle generace žije on-line, komunikuje polovičním slovníkem a všechno hodnotí podle toho, jestli je to "cringe", "rizz" nebo "nikdy v životě, mami, omg, get real". A u toho si kroutí oči takovou rychlostí, že si nejseš jistá/ý, jestli náhodou nejsi v přítomnosti démonického rituálu.

A pak je tu to nekonečné "kámo".

Jdeš po ulici… ⁠⁠kámo.

Dojdeš do obchodu –⁠⁠⁠⁠⁠ kámo vole kámo kámo ty vole kámo promiň kámo.

Je jedno, jestli je to kluk, holka, jejich babička nebo toulavý pes.

Každý je kámo.

A když ti tohle duní pětiminutovou frekvencí do uší, připadáš si spíš jak turista v zemi, kde se mluví zvláštní směsí polorozpadlé češtiny, anglicismů a zvuků, co připomínají zaklínadlo.

Čech? Cizinec? Kdo ví. Ten puberťák rozhodně ne.

Ale oukej. V čem jsou naopak stejní jako jsme byli my?

Pořád hledají, kam patří.

Pořád se stydí za své rodiče.

Pořád mají pocit, že jim nikdo nerozumí.

A pořád si myslí, že budou nesmrtelní, i když se u toho lámou jak sušenka z Penny.

Jen k tomu dnes mají mobil, který jim dá pocit, že jsou pětkrát chytřejší, než ve skutečnosti jsou. A algoritmus jim šeptá do ucha: "Ty máš pravdu, nikdo jiný." 

Prostě to nemají jednoduchý. A teď to myslím smrtelně vážně. Jednoduché to nemáme ale ani my, když se jim dnes snažíme rozumět. A teď to myslím doslova.

Komunikace dnešních puberťáků ve zkratce:

Ty: "Co bylo ve škole?"

On: "Nic."

Ty: "Jak nic?"

On: "Jako nic, mami. To je basic."

Ty: "Co je basic?!"

On: "Mami, pls, ty jsi tak NPC."

Ty hledáš na telefonu, co je NPC.

Zjišťuješ: Nehratelná postava.

A říkáš si: Tak to si děláš srandu!

Jiná varianta:

Ty: "Půjdeš ven?"

On: "Ven? Jako… kam?"

Ty: "No ven! Dýchat vzduch! Na denní světlo!"

On: "To je šílený, mami, proč by někdo chodil ven?"

A teď k tomu (mému zase) pohybu…

Ano, tohle bude bolet.

Protože dnešní puberta se hýbe asi jako játra ve formaldehydu.

Jsou tři skupiny:

1) Ti, kteří mají kroužky.

Super. Paráda. Jen je potřeba je tam dovézt, odvézt, přivézt, předat, ideálně ještě v režimu "mamataxi".

Pěšky?

Prosím tě, pěšky je prehistorie.

2) Ti, kteří zevlují.

Sedí na lavičce, mobil v ruce, záda ve tvaru paragrafu, nohy křížem stylem "dneska se určitě zřítím aniž bych se pohnul".

A na rehabilitacích už mají skoro věrnostní kartičky.

3) A pak je tu třetí skupina.

Ta nejvzácnější. Ta, o které se mluví jako o jednorožcích.

Ti, kteří se hýbou normálně. Přirozeně. Tak jako my kdysi.
Jdou pěšky. Jezdí na kole. Vylézají po stromech. Venku jsou ne proto, že "musí na kroužek", ale proto, že je to normální.

Já věřím, že existují.
Fakt jo.
Jen je skoro nikdy nevidím — možná jsou někde venku v lese, mimo signál, a právě proto nám unikají. Nebo je jen nepoznám, protože nemají v ruce telefon, což je dneska maskování na úrovni speciálních jednotek.

Ale doufám, že tam někde jsou.
A že jich třeba bude víc.

...........................................................

Je to dobou? Ano.

My jsme lezli ven, protože doma byla nuda.

Oni lezou domů, protože venku není Wi-Fi.

My jsme běhali proto, abychom stihli autobus.

Oni běží jen v Robloxu.

My jsme se bavili tím, že jsme se bavili.

Oni se "baví" tím, že sedí vedle sebe a posílají si TikTok.

Aby bylo jasno: nejdu puberťákům po krku. Oni jsou jen produktem doby, která frčí rychleji než jejich hormonální bouře. Tlak ze všech stran, očekávání, porovnávání, neustálý přísun informací –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to by zfackovalo i dospělého. Je jasné, že občas mluví v emoji, občas zvednou oči ke stropu a občas vypadají, že se sesypou jen proto, že není Wi-Fi. To není lenost ani nevychovanost. To je prostě život v roce 2025...

A teď (znovu) vážně, ale pořád bez eza:

Dnešní puberťák je zahlcený.

Doba je rychlejší než jeho mozek.

Nároky větší než jeho sebevědomí.

A tlak na výkon tak absurdní, že často neví, kudy z toho ven.

Rodič stojí mezi dvěma světy a snaží se doma přeložit jazyk, který zní jako kombinace angličtiny, memů a rozbitého wi-fi signálu.

To není chyba rodičů.

To není ani chyba dětí.

To je prostě dnešní puberta v roce 2025.

A závěr (čistě a přímo)

Máte doma svého vlastního pubertálního "boss level" a chcete vědět,

jak s ním mluvit, než vás označí za cringe?

Nebo chcete pochopit,

proč reaguje, jako byste mu šlápli na identitu, když jen řeknete "ukliď si pokoj"?

Mrkněte na manuál pro rodiče k pubertě, který jsem právě dokončila.

Praktický, lidský, bez eza a bez bullshitu.