Proč (ne)běhat (Aneb když si tělo neřeklo o sprint, ale o stabilitu)

Běhání je jako novoroční předsevzetí – dělá to každý, ale málokdo správně. Běhají muži v krizi středního věku, ženy po porodu, teenageři v legínách i nadšení začátečníci po letech gaučingu. Všichni mají jedno společné: myslí si, že běh je zdravý. A on být rozhodně může. Ale taky nemusí.

Pokud jsi posledních deset let proseděl/a v kanceláři, máš dvoucifernou nadváhu a při každém větším pohybu tě píchá někde mezi SI kloubem a egem, pak běh není ideální vstupní bránou do zdravého životního stylu. Tvoje klouby ti to totiž sečtou i s úrokem. Já říkám: "Začni chůzí. Nauč se zapojit hluboký stabilizační systém. Pak se teprve rozbíhej."

Druhá běžecká kategorie jsou "stylovky". Technika žádná, ale outfity ladí s Apple Watch i playlistem. Nohy dopadají tvrdě, trup se kýve jak vor na Vltavě, paže lítají, jak je zrovna napadne, a dech připomíná porodní sál. Pardon, ale běh není přehlídka, je to dovednost. A technika je základ, ne bonus. Aćkoliv... Byla jsem stejná a "dobře vypadat" byl základ!

A co takhle běh s kočárkem? Romantická představa maminky, která dobíhá formu i ranní autobus. Realita? Chybí rotabilita hrudníku vůči pánvi, tělo zkroucené k madlu, hluboký stabilizační systém se odpojuje a zátěž jde tam, kam fakt nechceš – do beder, kyčlí, kolen. Jasně, chceš se hýbat. Ale běh s kočárkem je spíš kompenzace psychické frustrace než pohybová terapie. Je skvělé, že chceš něco dělat, to jooo, ale nepodléhej trendům. 

A aby toho nebylo málo, většina běžců úplně ignoruje kompenzaci tohoto "všedního" pohybu. Střed těla, mobilita, stabilita? Nuda. Hlavně že se potím. Jenže bez posíleného core, uvolnění kyčlí a práce s dechovým vzorcem si spíš zaděláš na problémy než na kondici. Frfňám. Zase. Jasně. Ale mluvím z praxe. Proč ke mně běžci i "běžci" běžíí ve chvíli, kdy je něco špatně? A bolí to...

Protahování? Kapitola sama o sobě. Většinou retro. Lidé se opřou o strom, zatáhnou za špičku a myslí si, že se právě zachránili před zkrácením hamstringů. V tom lepšíp případě. Funkční pohyb ale vyžaduje víc než tah na šlachu. Vyžaduje (s)vědomí, kontrolu, dynamiku.

A v neposlední řadě tu jsou metabolické omyly. Mnoho běžců pálí cukry – ne tuky. Běží moc rychle, tělo nestíhá, kortizol stoupá a tuk se drží. Paradox? Ne. Biochemie. Zpomalení, dýchání nosem a práce v aerobním pásmu jsou často efektivnější než sprint za iluzí štíhlosti.

Závěr? Nezatracuju běh. Ale běž jen, když víš proč a jak.

V Muscle Pilates® tě nejdřív naučím vnímat tělo, stabilizovat se, zapojit dech, posílit trup a teprve potom tě pustím ven. A možná tě místo běhu pošlu na all-fours na podložku. Protože to bude pro tvé tělo v tu chvíli cennější.