Kliknutí je mrtvé, ať žije klik! Aneb: No phone, more pain (kliky místo klikání)
Představ si, že jednoho rána mobil prostě není. Nevybouchl, nespadl do kanálu, neukradl ti ho kapsář. Prostě zmizel. Tobě, mně, všem. Vzduchoprázdno. Budíky mlčí, mapy neexistují, QR jízdenky jsou jen hezký sen. A první, co zjistíš, je, že absolutně netušíš, kolik je hodin. Protože náramkové hodinky už dávno považuješ za retro doplněk ke svatbě.
Chaos – den první
Tramvaj. Lidi nastoupí a najednou… nevědí, co s rukama. Žádné telefony, žádné svajpování, žádné insta stories z cesty do práce. Takže si začnou všimnout vlastních kolen. Pak bot. Pak souseda. Jeden dokonce zvedne hlavu a koukne z okna! Někteří nervózně přešlapují, jako by jim někdo sebral drogu. Vzduchem se nese ticho, ale ne to klidné – spíš to dusivé, kdy si najednou uvědomíš, že už neexistuje kam utéct.
Na zastávce stojí paní a ptá se: "Prosím vás, kdy jede další tramvaj?" Nikdo neví. Nikdo to nemá v appce. Kolektivní paměť města se rozpadla na prach.
Mozek, ten chudák nevyužitý
A mozek? Ten je v šoku. Poslední dekádu odpočíval v teplákách, protože všechno dělal mobil: pamatoval si narozeniny, adresy, čísla, dokonce i to, co máš koupit. Najednou musí makat. A je to trapné – jako když poprvé po letech vyběhneš kopec a zjistíš, že máš plíce i nohy. Jen to trochu bolí. Ale po pár dnech to začne jít. Paměť se vrací. Najednou si zase zapamatuješ, kde bydlí teta (protože ses tam musela třikrát ztratit). Pozornost se lepí dohromady, protože ti nic necinká u ucha. A z nudy – té čisté, opravdové nudy – najednou vylézají nápady. Skoro děsivé. Jako že by sis fakt mohla číst knihu. Nebo mluvit s člověkem.
Společnost v detoxu
Bez mobilu by se zhroutilo půl zdravotnictví, banky, doprava, úřady. Ano. Ale zároveň by se stalo cosi bizarního: lidi by spolu museli mluvit. Ne like, ne srdíčko, ale skutečná slova.
Schůzky by se zase domlouvaly stylem "v šest u divadla" – a opravdu bys tam musela být. Žádné "sorry, zdržím se". Prostě přijdeš, nebo jsi idiot. Hotovo.
Večer u stolu by se poprvé po letech povídalo. Děti by nebyly hypnotizované displejem, ale chtěly by, abys jim něco vyprávěl. (Horor, že jo?) A soused by se stal tvým messengerem, protože když něco potřebuješ, prostě mu zazvoníš. A on ti otevře – reálně, ne virtuálně.
A teď k tomu pohybu…
Bez mobilů by to znamenalo konec všech těch fitness appek. Konec krokoměrů, grafů, výzev "do plavek". Jenže – a tady přichází pointa – nebyl by to konec pohybu. Naopak. Dřív jsme přece cvičili pořád: zahrada, práce doma, hřiště, hry venku. Přirozeně, efektivně, zdravě. A taky společensky – nikdo neseděl sám v obýváku a nečekal, až mu appka poví, že má vstát.
Dnes máme "zaručené" návody, jak během deseti minut získat pekáč buchet. Telefon to změří, vyhodnotí, namotivuje. Jenže mobil nikdy nepozná , že jsi nevyspalá, máš bolavé koleno nebo že dneska prostě nemáš sílu. Mobil tě nevidí. Mobil ti nelže – on jen neví. A proto tě nikdy nenaučí poslouchat vlastní tělo.
Ano, appka může inspirovat. Ale nahradit selský rozum? Nebo člověka, co ti fakt řekne "hej, dneska se na to vykašli a běž se projít"? Nikdy.
Abych všem nekřivdila – znám i takové, které skutečně inspirují a opravdu do jisté míry i individualizují (tak sláva!), ale to je skutečně jen plivnutí do hlubokého fitness jezera.
Závěr (s otazníkem, jak jinak)
Takže? Zmizel mobil. Je to katastrofa? Kolaps společnosti? Nebo by to paradoxně byl návrat k něčemu opravdovějšímu? K mozku, který myslí. K rozhovorům, co se nefiltrují přes emoji. K pohybu, který není algoritmus, ale život.
Otázka zní: potřebujeme fakt mobil, nebo spíš kuráž připustit, že bez něj to možná jde… a občas dokonce líp?