HALÓ, tady Hulvát! (Aneb možná česká specialita – a nebo už jen nová norma?)

Myslím si, že takové ty obecné zásady slušného chování všichni ovládáme. (Možná spíš doufám.) Ale pak je tu spousta věcí, které nás neskutečně vytáčí (nebo že by jen mě?).  A o těch se dost nemluví. Nebo nemluvilo. Do dneška: 

Někdy mám totiž pocit, že by ve veřejných prostorách měl viset vedle nápisu "východ" ještě jeden: "Pozor, vstupujete mezi lidi".
Protože to, co se děje v tramvaji, vlacích nebo v obchodech, už dávno není společenský život, ale trapná reality show bez scénáře.

Sedíš takhle v tramvaji nebo ve vlaku, chceš si číst, ale vedle tebe bohužel zrovna běží přímý přenos:
"No a pak mu napsala, že jí psal, i když říkal, že už psát nebude, a že nebude odepisovat na nepsání!"
A ty víš všechno. O švagrové, exmanželovi, i o tom, jaký má zrovna průjem vztah s realitou.

Kdyby se z toho aspoň dalo něco naučit.
Ale jediné, co si z toho odneseš, je neplánovaná chuť vystoupit o tři zastávky dřív a dát si detox na uši.

Dotyčný člověk, který má telefon u ucha, má najednou pocit, že je neviditelný. (A často zřejmě i pocit, že ho ten na druhý straně hodně špatně slyší...)
Jenže není. A JE slyšet jak teta na svatbě po třetí becherovce.
A kdyby měl aspoň zajímavý obsah, tak dobrý – ale tady to bývá spíš: "Jo, a pak jsem šla na poštu… ne, oni tam zas měli polední pauzu." (Rozumíš? Jak si to můžou dovolit...)

Zdá se, že tohle je taková naše národní poezie – rýmovaný povzdech do reproduktoru.

A pak jdeš takhle jako že do obchodu.
Pozdravíš, paní prodavačka tě ale zatím drží v režimu mute, protože právě důležitě rozebírá, že manžel koupil místo másla margarín.
Ty stojíš a nevíš, jestli jsi zákazník nebo kulisa.
Když se otočí, podívá se na tebe způsobem, jakým se člověk dívá na nečekaný flek na bílé košili – krátce, znechuceně, bez zájmu.
Pretty Woman po česku.
Julia Roberts aspoň dostala "Big mistake. Huge."
Tady se dočkáš leda "Tak co to bude?" a v očích čteš: "Stejně si nic nekoupíš, neotravuj."                  A ještě máš výčitky svědomí.

 Tomu říkám služba s přidanou hodnotou. "Pocit viny úplně zdarma!"                                                       Náš zákazník – náš pán? Spíše vedlejší efekt směny zboží.

A i když chápu, že práce s lidmi je někdy očistec, není nutné dělat z každého nákupu zážitek z očkovacího centra.

A u pokladny nám pak přichází další "lidská" disciplína – kontakt třetího typu.

Zadáváš PIN, a cítíš, jak se ti někdo lepí za (nebo spíš na) záda.
Kdyby byl o centimetr blíž, můžete spolu sdílet společnou deku.
Bezpečná vzdálenost? Český luxus.
Dýchací zážitek? All inclusive!

Je to zvláštní – národ, který jinak potřebuje dvoumetrový odstup na duši, ti klidně vleze do kapsy u bundy...

A tak vyjdeš ven a chceš se projít, vydejchat to.
Jenže v tu ránu narazíš na trojici lidí, kteří jdou vedle sebe roztažení přes celý chodník – pomalu, majestátně, jako by právě nesli svátost.
A ty za nimi kličkuješ jak pes mezi kůly.
Češi nepotřebují ploty. Stačí jim chodník a dobrá kamarádka po levici...

A jestli chceš fakt výživnej den s kulturním bonusem, zajdi si na úřad.

Přijdeš si takhle v 11:40, fronta nikde, jen "osamocená" paní za přepážkou, co už duševně sedí u polívky.
"Nooo… to už bude polední pauza."
Jasně. Chápu.
Nechci vám brát guláš z úst, jen minutovej dotaz z mozku.
Ale to už je moc, chápu. Systém hlásí error, panenky se protočí a člověk ví, že pro dnešek dohráno.
Minutovej dotaz – třídenní trauma. Pomoc!

A to všechno by ještě šlo, kdyby mezi tím někdo občas pozdravil.
Jenže dneska se i "Dobrý den" zdá jako zbytečná retro fráze.
Lidi vlezou kamkoliv – do obchodu, do kanceláře, na lekci – a ani nezvednou hlavu.
Jako by ten prostor byl (prašivá) samozřejmost, ne sdílený.
Jenže on není.
A mně to přijde stejné, jako když někdo vleze do těla bez dovolení.
Pohybový prostor je pořád prostor.
Pozdrav je jeho klíč – maličký pohyb, co otevírá všechno ostatní.

A nejvíc mě fascinuje, že to platí i tam, kde by člověk čekal opak – třeba ve fitku.
Lidi tam jdou cvičit, ale prostě nepozdraví.
Vlezou dovnitř, kouknou do zrcadla, vytáhnou mobil a už tam nejsou.
A přitom i fitko je veřejný prostor.
Tělo, pot, prostor, lidi... Prostor. Veřejnej!
To všechno tam je, jen ten Dobrý den chybí.

A přitom by to mohl být ten první a nejpřirozenější cvik dne.
Jedno krátké "ahoj", jedno vědomé nadechnutí, jeden mikropohyb lidskosti.
Než se začne makat na bicepsech, možná by stálo za to rozhýbat i tu druhou polovinu těla – tu, kde sídlí ohleduplnost.

Možná jsme národ, který miluje pohyb.
Jen jsme skoro přestali hýbat tím, co by mělo jít první – mezilidskými svaly.
Respekt, ohleduplnost, pozornost – to jsou taky svaly.
Jen je máme ochablé jak břišáky po svátcích.

Tak co kdybychom začali od základů?
Než vběhneme do tramvaje, zkusme si vypnout vyzvánění.
Než vlezeme do obchodu, pozdravme.
Než si stoupneme do fronty, ustupme o krok (a nešlapejme druhému na chlupy).
A než na úřadě zvedneme oči ke stropu, zkusme je nejprve zvednout na člověka naproti.

Protože ten svět kolem nás není kulisa.
Jsou to lidi.
A my jsme mezi nimi.

Haló...?
Tady Empatie. Jo, slyšíme se!?