Digitální křik a jiné druhy společenského fitness (Aneb pojďme si to nandat do komentářů)

Po jednom komentáři nejmenované slečny ve FB diskuzi na Holkách z marketingu jsem se rozhodla napsat tento článek. Ne proto, že by slečna napsala něco vysloveně špatného. Ale proto, že jsem si po jeho přečtení uvědomila, kolik lidí dneska reaguje, aniž by si vůbec přečetli, na co (a proč) reagují. 

Je to zvláštní doba. Všichni jsme online, všichni mluvíme, ale paradoxně se čím dál míň posloucháme. Stačí tři slova, špetka nepochopení, trocha mindráku – a zrodí se nový komentář. Další kus digitálního křiku.

A nebo novinové titulky. Mám pocit, že třičtvrtě národa ovládá vnitrostátní situaci a možná i tu zahraniční jen na základě přečtení nadpisů periodik. A všichni jsou v šoku! "Vodník zachránil jezero a odborníci se přou, jestli šlo o náhodu!"

Když se na sociálních sítích rozjede debata, připomíná to trochu tělocvičnu. Každý tam trénuje něco jiného – ego, hněv, pocit vlastní důležitosti. Někdo zvedá činky argumentů, jiný protahuje závist, další cvičí pasivní agresi. A všichni u toho funíme do prázdna internetu, jako by nám šlo o život. Komentáře na internetu mají svůj biorytmus. Začne to nenápadně – první názor, druhý doplněk, třetí poučování… A pak už to jede. Přidávají se další a další – jako ve fitku, kde jeden začne zvedat činku a ostatní se chytí. Jenže místo svalů se tu posiluje ego.

Taxonomie "komentářníků":

Vzpěrač ega zvedne všechno, i když nemusí. Je jedno, o čem je řeč – hlavně aby to zvedl. Při každém komentáři funí, protože už dávno zvedá sám sebe.

Sprinter reaguje dřív, než si přečte zadání. Nejde o cíl, jen o to být první. Často si natáhne argumentační sval a zmizí dřív, než se někdo stihne zeptat, kam běžel.

Trenér z tribuny nikdy nezvedl nic těžšího než vlastní telefon, ale přesně ví, jak by to ostatní měli dělat. Kdyby měl vstát a něco vytvořit, spadne mu píšťalka do komentářů.

Multitasker skáče z tématu na téma, z profilu na profil, má otevřených deset oken a v každém pravdu. Připomíná instruktora zumby, co učí, ale sám nestíhá dýchat.

A pak tu máme Pozorovatele (to jsem já většinou a kéž mi to vydrží!). Mlčí, čte a usmívá se. Ví, že energie je drahá měna a že největší vítězství je nechat věci projít kolem. 

Těchto lidí je málo. Obvykle jsou to ti, co cvičí i v reálném životě.

Když čteme komentář, který píchne přesně do naší slabiny, vyskočí ego jak pružina a křičí: "Já ti ukážu!" Jenže reakce není síla. Síla je nereagovat. Síla je klid. A klid se dneska nosí hůř než nejnovější iPhone.

Mindrák je potvora. Tváří se, že chce jen trochu pozornosti, ale když mu ji dáš, udělá si z tebe osobního trenéra. V komentářích se pak prohání jak kardio na nejvyšší zátěž. Přitom by stačilo vyběhnout ven, vydechnout a pustit ho. Tělo by se uvolnilo a internet by ztichl.

Možná proto vznikla vlna digitálních detoxů. Lidi už prostě nemůžou dál funět do prázdna. Mozek má přecvičeno, srdce přetíženo, prsty bolí z nekonečného scrollování. Chce to protažení, ne potvrzení. Méně komentářů, víc dýchání. Méně křiku, víc klidu.

Možná jsme si z komentování udělali novodobé kardio – vypustíš, zapotíš se, na chvíli se ti uleví, ale výsledek se nikam neposune.

A možná by úplně stačilo občas se nadechnout, přestat psát a nechat to prostě být.

Nechci svět bez komentářů. Jen bych si přála, aby se psaly s tou samou energií, s jakou bychom to řekli z očí do očí. 

A kdybychom místo psaní občas zvedli hlavu, tělo nebo činku, možná bychom zjistili, že ten největší mindrák se dá vydejchat. Bez lajků, bez filtru. A hlavně – bez křiku.